
Chorvatské meteorologické extrémy, ne všechny, jsou větší (zajímavější) než ty naše. Pomalu, ale jistě vstupujeme do teplé části roku, se kterou kromě vln veder souvisí konvekční sezóna, tedy jednoduše řečeno bouřky. Tím se zároveň dostáváme ke srážkám. Před 125 lety, 29. července 1897, na samotě u Liberce, konkrétně na Nové Louce, napršelo 345 l vody na m² (na nedaleké Jizerce tenkrát napršelo 300 l vody na m²). Dodnes se jedná o nejextrémnější čtyřiadvacetihodinový úhrn srážek. Nicméně na území Chorvatska byl naměřen ještě extrémnější čtyřiadvacetihodinový úhrn srážek. Navíc relativně nedávno, 11. září 1986, a v civilizaci, přesněji v Zadaru, a sice 352 mm (tj. 352 l vody na m²).
Z chorvatského úhlu pohledu je dalším důležitým místem samota Mrzla Vodica (ležící necelých 20 km severovýchodně od Rijeky), kde byl zaznamenán jak nejvyšší měsíční srážkový úhrn (1 042,7 mm, a to v únoru 1947), tak nejvyšší roční srážkový úhrn (4 717,4 mm, a to v roce 1925). Naopak na ostrově Hvar v roce 2003 bylo zaznamenáno 3 054 slunečních hodin. Ze stejného roku pochází i maximální měsíční délka slunečního svitu, 410 hodin (ostrov Lastovo, červenec). Jen pro zajímavost, rok 2003 na Lysou horu přinesl extrémních 1 958 (přesně 1 957,5) slunečních hodin.
Letošní Velikonoční neděle byla ve většině Evropy slunečná, což bylo dáno rozsáhlou tlakovou výší se středem nad Baltským mořem a přilehlým okolím. Nejvíce oblačnosti bylo na jihu Itálie a zejména pak na Balkánském poloostrově. Tam úřadovala tlaková níže postupující z Libye směrem k Černému moři. Po její přední straně do Egypta či Izraele pronikl teplý vzduch, proto třeba v Káhiře poprvé v tomto roce padla hranice čtyřiceti stupňů Celsia. Na letišti se teplota vyšplhala na 40,2 °C. Teplé proudění částečně pocítilo i Řecko. V Rethymnu na severním pobřeží Kréty (v tomto případě na závětrné straně Kréty) měli až 31,6 °C, zatímco na severu Řecka bylo nanejvýše 13 až 14 °C.
Vnitrozemský katabatický neboli padavý vítr (vanoucí z hor), takzvaná bóra, k východnímu pobřeží Jaderského moře zkrátka patří, tak jako všudypřítomné ostrovy a ostrůvky. V neděli 17. dubna byly podmínky pro bóru ideální, Chorvatsko se totiž ocitlo mezi zmíněnou „libyjskou“ tlakovou níží a „evropskou“ tlakovou výší a v konečném důsledku v severovýchodním proudění. Nejvyšší odpolední teploty proto nebyly kdovíjak vysoké. V Záhřebu se rtuť teploměru zastavila na necelých 14 °C, takže rekord ze 17. dubna 1947 ohrožen nebyl. Jeho hodnota je totiž 27,1 °C.
U moře bylo o něco tepleji, zato však mnohem, mnohem větrněji. V Senj, asi 50 km od Rijeky, vítr dosáhl v nárazech rychlosti až 112 km/h. V letovisku Makarska foukalo rychlostí až 126 km/h, na mostě u Dubrovníku foukalo rychlostí až 140 km/h. Na mysu Kamenjak na samém jihu Istrie naměřili poryv o síle 147 km/h, v letovisku Prizna (mezi Rijekou a Zadarem) naměřili poryv o síle 152 km/h. Zřejmě nejprudší náraz větru zaznamenala stanice na Pažském mostě, a sice 190 km/h.