Rozhovor: lovec bouřek Miloslav Roháček

22. 9. 2018
ǀ
POSLEDNÍ AKTUALIZACE 22.9.2018 10:17
ǀ
Kamil Sojka

Předmluva

Návrat ke kořenům

Řekne-li se lovec bouřek, co na Vás začne chrlit Vaše mysl? Jak vlastně chápete tento výraz?

Pane Roháčku, pro začátek by asi bylo nejlepší, kdybyste nám mohl nějak v kostce vysvětlit, o co přesně jde v lovu bouřek. Co je cílem takového lovce bouřek? Kde se vůbec lov bouřek jako takový vzal, kde má své počátky, jaká je jeho historie?

No, za prvního stormchasera je považován David Hoadley, který začal sledovat bouře už v roce 1957 v Severní Dakotě, současně je i zakladatelem prvního časopisu Storm Track, který se zabýval lovem bouřek. Vycházel v době mezi lety 1977 až 2002. Postupně se začínal zájem o lov bouřek a jeho podporu zvedat v rámci USA. V roce 1969 se objevil oficiální projekt „Alberta HailStudies“, kde už byl k dispozici vozový park s auty, která byla vybavena měřícími přístroji a řidiči mezi sebou navzájem komunikovali pomocí vysílaček, takže šlo vlastně o jeden z prvních koordinovaných výjezdů za bouřkami s cílem zkoumat chování ničivých krupobití v jádrech bouří. Pak v 70. letech v kooperaci mezi NSSL (National Severe Storm Laboratory) a UOK (University of Oklahoma) už se zaměřením na lov, sledování chování a měření v blízkosti tornád pro lepší pochopení jejich geneze.

 

 

Právě v 70. letech se zrodila první vlna nejvěrnějších zakladatelů a budoucích meteorologických legend na poli stormchasingu, z nichž značná část žije ještě dnes a stále se těší velké úctě v meteorologických kruzích. Velká část z těchto lidí byli vystudovaní meteorologové, ale ne nutně všichni. V USA nejspíš pochopili jednu věc, že spojení lidské touhy po dobrodružství a poznání může ve snoubení s vědeckým přístupem urychlit celý proces. Stormchasing se postupně dostával více do povědomí i běžných občanů USA. V roce 1996 známý film Twister ukázal stormchasing prakticky všem lidem i mimo USA a zájem o nebezpečné počasí začal pomaličku stoupat i mimo USA.  Asi největší projekty zaměřené na lov bouřek byly VORTEX 1 a VORTEX 2 zaměřené na přesné pochopení vzniku tornád už i za použití přenosného meteorologického radaru. Proběhly desítky různých pokusů o pochopení „tornadogeneze“, například už v roce 1985 proběhlo první měření přímo pod tzv. „wallcloudem“, což je oblačná sníženina nacházející se v oblasti, kde vstupuje rotující vzestupný proud do supercely (vzestupné proudy „napájející a udržující bouři v chodu“). Právě z wallcloudu se spouštějí ničivá supercelární tornáda, právě proto byla tato měření tak důležitá a přinesla zajímavé poznatky. Ještě bych řekl, že k měření v roce 1985 bylo použito zařízení zvané TOTO (Totable Tornado Observatory), pojmenované podle psa Tota z knihy Čaroděj ze země Oz. Následně posloužilo toto přenosné měřící zařízení jako inspirace pro film Twister, kde se jmenovalo Dorothy.

Stormchasing v USA zakořenil a v dnešní době se těší stále větší a větší oblibě. Za bouřemi jezdí stovky lidí a někdy se dokonce i stane, že vznikají na silnicích tlačenice, což způsobuje problémy a následně i ohrožuje bezpečnost těchto nadšenců, jelikož pokud by do takového špalíru aut na silnici, kde se nedá prakticky projet, skutečně přišlo silné tornádo, mělo by tam všechny řidiče jako na dlani a mohlo by je všechny i zabít, případně vážně zranit. Z toho jasně plyne, že mnoho lidí skutečně sleduje bouře zejména kvůli adrenalinu a pravdou je, že některé spektakulární záběry tornád či pustošení ničivých bouří byly přinesené od nejspíš až šílených lidí, kteří hazardovali s vlastním životem jen pro chvilku napětí. Ale i takové záběry ve výsledku mohou pomoci vědeckému poznání, ale je nutné zachovávat zdravý rozum. V Evropě se začal lov bouřek těšit větší oblibě až tak po roce 2002 až 2005. Avšak první větší boom vidím cca po roce 2008. Samozřejmě to šlo ruku v ruce s větší informovaností, přístupem k informacím a dostupnější fotografickou technikou.

Stále je ale mezi lidmi v Evropě vžitá mylná představa, že lidé, co loví bouřky, loví blesky. To je jedna z věcí, která mě irituje už hodně dlouho, protože sama podstata lovu a sledování bouřek, tak jak byla myšlena ve své prapůvodní podobě, nemá prakticky s focením blesků vůbec nic společného a šlo o vědeckou činnost. Lov a sledování bouřek není o tom nechat se zabít bleskem, cílem není vyfotit co největší blesk, to bývá cíl spíše lidí zaměřených na uměleckou stránku věci, ale my se zde bavíme o „stormchasingu/spottingu“ a jeho cílem je zdokumentovat bouři jako takovou, ne jen její projev – padání srážek. Ve své podstatě bouřky během svého přechodu, kdy zaznamenáváme déšť či další projevy, jsou zcela stejné a nemůžete je mezi sebou odlišit. V čem se bouře liší je jejich nástup, tedy ještě před samotným příchodem srážek, krupobití a větru. To je to, na co je primárně zaměřen stormchasing/spotting. Na záznam příchodu, přechodu a odchodu bouře. Stačí si zadat do internetových vyhledávačů slovo „supercellstormchasing“ a nenajdete tam fotografie deště či duhy a západu slunce. Je nutné si tohle skutečně uvědomit, že lov a sledování bouřek by alespoň MĚLA být primárně vědecká činnost, až potom je tady ona estetická stránka. Fotit a sledovat bouřky je samozřejmě nebezpečné a je to hraní si s ohněm, podle toho je nutné k tomu přistupovat. Jistě, může se něco pokazit, může být člověk zraněn, ale i tak je nutné tyhle věci co nejvíce minimalizovat.

 

 

Co tedy se očekává konkrétně od člověka, který by o sobě tvrdil, že zaznamenává bouře či že se jim nějak podrobněji věnuje? Že bude znát alespoň základní mechanismy vzniku bouřek, bude zcela seznámen s tím, jak funguje radar a bude schopen z něj číst a efektivně ho využít v terénu. Bude zaznamenávat hlavně nástup bouře – její příchod, následně pokud zaznamená cokoliv netypického, oblačné sníženiny sahající k zemskému povrchu, ničivá krupobití, přívaly vody, cokoliv co způsobí škody či vybočuje z běžných „standardů“, takovým věcem bude věnovat větší pozornost během pozorování. Doporučuje se například i používání časosběrných (time lapse) videí, která mohou při zrychlení ukázat ještě lépe na chování celé bouřky při jejím příchodu, popř. odhalit i její rotaci. Doporučuji zadat do vyhledávače heslo „supercell time lapse“, sami se pak můžete přesvědčit o tom, jak i běžný časosběr může odhalit rotaci bouřky.

V České republice se věnujeme záznamu a sledování supercel také, jedna veřejná databáze supercel je k nahlédnutí na webu bourky.com v sekci Projekty. Tato databáze vznikla ve spolupráci s ČHMÚ. Právě značná část takto podchycených supercel byla díky pozorováním lidí v terénu, kteří zachytili příchod bouře s její strukturou, což je právě ono o co v lovu bouřek jde. Onen vzhled (struktura) dané bouře pomůže naznačit povahu takové bouře.Supercely, rotující bouře, které přinášejí tornáda do Uličky tornád a i v Evropě jsou zodpovědné za ty nejsilnější bouřkové projevy, mají svoje typické strukturální znaky, které se právě v terénu dají zachytit kamerami, fotoaparáty. Takové fotografie jsou velmi cenné pro následné vytypování a analýzy takových bouřek pomocí meteorologických radarů. Jelikož během jednoho bouřkového dne je střední Evropa posetá stovkami ba i tisíci malých jader a není v kapacitách žádného ústavu procházet bouřku po bouřce. Právě proto od toho by tu měli být lovci a pozorovatelé bouřek, kteří taková data nasbírají a poslouží následně jako zpětná vazba pro meteorology a následné analýzy takových bouřek, což nám pomáhá mít přehled o skutečném vývoji nebezpečného počasí v Evropě – v rámci předpokládané změny klimatu. Například mohou i jednotlivci přispívat na stránku ESWD (European Severe Weather Database). Tato databáze je zpravována odborníky, kteří posuzují přidané případy. Přispívat může skutečně každý, ale samozřejmě není vhodné tam posílat fotku každé zlomené větve, je to pak už i o selském rozumu lidí, co by se rozhodli tam přidávat svoje hlášení. Je dobré svoje hlášení podložit odkazem na fotky jevu – bouře, tornáda apod. Primárně je ESWD zaměřená na databázi pouze nebezpečných doprovodných jevů, takže nejde přímo o databázi bouřek jako takových, tedy nehlásíme tam „byla tu bouřka“.

I přes všechna tato pozitiva je nálada v Evropě a přístup k lovu a sledování bouřek, zejména ze strany široké veřejnosti a bohužel i oficiálních institucí, stále dosti vlažná. A to zejména, podle mě, kvůli malé a jasné informovanosti o tom, co je skutečnou podstatou takové činnosti a že lidé zabývající se takovou činností nejsou jen blázínci, co potřebují adrenalin, ale že jde skutečně o vědeckou činnost s nějakými pravidly a metodikou, která by se alespoň v základních obrysech měla dodržovat stejně zde tak jako v USA, abychom dosáhli co nejlepších výsledků a poznání toho, jak se skutečně chová či mění naše klima v rámci Evropy, jelikož zatím aktivně takovýto výzkum v terénu zaměřený například na výzkum tornád, silných krupobití apod. byl prováděn pouze v USA. V České republice zatím není podpora a asi ani chuť nějaký výraznější vědecký projekt uskutečnit, byť co se týče dat a technických možností našich ústavů by takové projekty byly uskutečnitelné i v našich podmínkách a věřím, že by ve svém důsledku měly vliv i na úroveň a přesnost předpovědí či výstražného systému.

• • •

Jak to všechno skončilo

Supercela mi změnila život

Lovit bouřky = rozumět počasí. Rozumět počasí = poznat počasí. Poznat počasí = dostat se k počasí. Čili otázka zní: Jak jste se vlastně dostal k meteorologii jako takové? Například Váš „kolega“ pan Dovičin ze Slovenska díky fotoaparátu, jenž dostal od svých rodičů – jednoho dne si jako svobodný mladík vyjel na fotovýlet a vrátil se ve svazku manželském s kumulonimby. A další Váš „kolega“, pan Nelson z Minnesoty, za to může poděkovat rodišti – vyrůstal na farmě na severu Uličky tornád (Tornado Alley), takže ho osobně navštívilo x supercelárních bouří. Postupem času se ozvala touha po poznání, jak toto vše vzniká, a bylo…

Vše odstartovalo někdy v roce 2008, kdy přesně, to již nevím. Tehdy jsem coby absolvent středního pedagogického lycea snil o práci ve školství, konkrétně jsem chtěl učit biologii. Ale pak jsem se skrze neskutečnou náhodu dostal k výrazu „supercela“. Zaujalo mě, tak jsem se jednoho všeznalého vyhledávače zeptal, co to ta „supercela“ je. A když jsem poprvé spatřil ty fotografie – své pocity bych nejlépe popsal slovy „love at the first sight“ (láska na první pohled). Věděl jsem, že tohle je ono, že toto je to, co mě naplní do konce života. Nedá se to konkrétně popsat, prostě mi bylo jasné, že musím udělat vše proto, abych se téhle záležitosti mohl věnovat v co největší možné míře…

 

 

Jinými slovy jste se doslova zamiloval do supercel. Možná lépe řečeno jste objevil smysl svého života. Chápu to správně?

Ano, bouřky a vše s nimi spojené, nebo přesněji konvektivní projevy se staly plně mojí součástí, takže ano, je to smysl mého života. Bez bouřek a možností se zabývat výzkumem nebezpečných doprovodných jevů apod. by prostě byl život o ničem, neakční bez vzdělávání, poznání a obyčejný, a to bych asi nedával, nesnáším všednost.

Pokračujte…

Kde jsem to skončil? Jo už vím, že si potřebuji svůj život přizpůsobit tak, abych ze supercel mohl udělat „full-time job“. Tehdá jsem se zapřísáhl, že klidně budu žít o kůrce a chlebu, ale že pokud mě to dovede k nějakému hlubšímu poznání toho všeho, tak že to za to rozhodně stojí. A i podle toho jsem se začal řídit, přešel jsem do životního vabanku, ve kterém v zásadě žiji dodnes. Přiznám se, že jsem úplně všechno podřídil meteorologii, dalo by se říci, že se z ní stala jednička na seznamu mých životních priorit. V současnosti mám celkem tři počítače (jeden by mi na to vše prostě nestačil, ani dva…), pobývám ve středních Čechách, takže v dosahu konvečních buněk, a práci jsem si zařídil tak, že jsem časově nanejvýš flexibilní – bez toho by to ani nešlo.

Znamená to tedy, že jste pedagogické lyceum dokončil se stejným záměrem jako já strojní průmyslovku, to jest že nikdy neusednete za katedru biologie hledíc na své studenty? Vaši rodiče o tomto Vašem rozhodnutí (plánu) věděli ihned od začátku, nebo ne? A jak se s tím nakonec „smířili“? Nebo snad nesmířili…?

Nemůžu přesně mluvit za svoje rodiče, jelikož nevím, co si skutečně myslí, ale fakt je ten, že jsem měl vždycky svobodu jednání a rozhodování o svém životu, za což jsem rád. Samozřejmě se tím pojí i následky za svoje činy a rozhodnutí, co s životem dál. Dopředu člověk nikdy neví, která cesta je ta správná. A i když moje rozhodnutí nedat se na dráhu učitelství se může možná zdát jako nelogický tah (jelikož tam bych měl své jisté), dospěl jsem tehdy do bodu, že prostě buď se mi to „nějak“  (tehdy jsem ještě neměl tak přesně stanovené cíle jako teď) podaří, nebo ne. Nezapomeňme, že tehdy jsem teprve s počasím začínal a nemohl jsem tušit, na jaké bariéry a problémy narazím. Ve své mladické nerozvážnosti jsem se dopustil mnoha kiksů a různých nesmyslných akcí a zbytečně nadhodnocoval některé situace apod., takže mě rodiče asi měli trochu za blázna, ale na výjezdy se mnou jezdil můj otec, takže kdyby se s tím nesmířili, tak by asi těžko můj otec se mnou vyjížděl za bouřkami. Takže neřekl bych, že je jim zcela lhostejné jak žiju a jaké podmínky jsem si pro svojí nejistou budoucnost nastavil a že moje rozhodnutí na sebe nabalilo i jiné problémy, ale nemám pocit, že by se nějak výrazně zaobírali tím, že ze mě není učitel apod. Je to prostě můj život a pokud jsem se rozhodl špatně a nedovede mě to kam chci, pak jsem buď někde udělal chybu, nebo jsem měl prostě smůlu, tak to chodí.

Čím jste nahradil myšlenku „stanu se profesorem biologie“? Ta má totiž pevný základ a tedy i pevnou konstrukci, tím mám na mysli, že Vašemu životu dávala jasný kurz. To se o zdánlivě bezcílném studiu supercel dozajista říci nedá…

To se v čase dost měnilo, hlavně zpočátku, protože to musíte brát tak, že jsem vlastně prošel minimálně dvěma etapami. Etapa první bylo objevení meteorologie a první zájem, kdy jsem měl za cíl prostě stát se profi lovcem bouřek a jezdit za obřími tornády, pak ale přišla vážnější verze, kdy jsem odstartoval svůj osobní výzkum zaměřený na přeháňkovou a bouřkovou činnost, tzv. dynamickou konvekci, a to začalo pak určovat můj kurz. A studium supercel či jiných věcí vlastně bezcílné není, za to samé se v USA platí hotově v dolarech, takže bych v cíli pokusit se prosadit vlastní zkoumání zaměřené na přeháňkovou/bouřkovou činnost, tzv. dynamickou konvekci, nebral jako nejasný cíl. Tento cíl totiž má velmi zřejmé a faktické kontury opírající se o mnohaletá soustavná pozorování a vlastní analýzy, v poslední době i relevantní data, například z radaru atd., takže spíš tohle je o výdrži a nepovolit a směřovat k cíli, tedy k práci na tomto projektu v USA, protože pravděpodobnost, že by takový výzkumný projekt získal podporu v Česku je takřka nulová…

• • •

Jak to všechno začalo

Nic není jako dřív

Mezi řečí jste se mi zmínil, že Vás meteorologie postupně připravila o přátele, vztahy apod. Podle mého skromného názoru není slovo „připravila“ úplně vhodné, jednoduše jste se vydal po vlastní trase, která je Vám blízká, přirozená, šitá na míru. Sečteno a podtrženo jste se rozhodl být sám sebou. Nicméně mám to chápat tak, že ve Vašem okolí je to samé nepochopení? Že Vás rodina a přátelé mají lidově řečeno za blázna? Když jsem tuhle otázku pokládal Bradovi Nelsonovi, odpovědí bylo, že tací jsou. I jeho manželce nějakou chvíli trvalo, než si zvykla, že její muž rád loví v terénu a ona tedy musí být doma sama spolu s dětmi (Brad je dvojnásobný otec).

Neřekl bych, že nepochopení, prostě takové neutrální stanovisko. Lidé si asi říkají, že s tím jen ztrácím čas a já nemám chuť ani ochotu každému zvlášť vysvětlovat, o co přesně jde, protože jde o tak komplexní práci a souvislosti, že to bez dalších znalostí meteorologie bude vždycky působit, že se honím za chimérami a že bych radši měl jít dělat něco jiného apod. Ale dávno pominula doba, kdy bych tyhlety náznaky tzv. „dobře míněných rad“ bral vážně či se tím dokonce řídil. Já taky lidi nekritizuji, že se někde zahrabají na 12 hodin v práci a pak si stěžují, že nemají na nic čas. Každý je prostě strůjcem svého osudu a co člověk, to jiný příběh. Hodně věcí je bláznivých a člověk musí prostě pro některé věci obětovat hodně, tak to prostě chodí a kdo tu cenu není ochoten dát do banku, tak ať alespoň nekritizuje ty, kdo tu cenu do hry vložili. Snad to nepůsobí nějak povýšeně, ale tak co cítím.

Rovněž jste se mi „pochlubil“, že cca před dvěma lety jste kvůli bouřkám nespal 53 hodin, jinými slovy 2,2 dne. Tak dlouho?! Co jste celou tu dobu dělal?

No to bylo myslím v srpnu 2016, ono těch probdělých nocí bylo zejména v sezoně 2016 více, ale tohleto byl docela maraton. No začne to tak, že člověk prosedí x hodin u počítače procházením všemožných modelů. Sám si vytvářím pro sebe předpovědní mapy, abych měl zpětnou vazbu a viděl svou vlastní úspěšnost/neúspěšnost v určování. Používám na to procentuální škálu a zakresluji to ručně do mapy formou barevné škály, to se mi zdá jako přesnější a lépe odrážející možný vývoj. Takže značná část mě sebrala predikace. Pak si pamatuji, že neustále hrozila možnost bouřek. Tedy že člověk už chtěl jít spát, ale na radaru zase něco najíždělo na západě Čech, tak jsem tu pochodoval, venku už svítalo, bouřky se rozpadly, jenže to už zase nemělo cenu jít chodit spát + už zase byla dostupná další aktualizace modelů, tak jsem je rovnou projel, což mě sebralo další hodinu a něco atd… Doufal jsem, že se vyspím pak večer, jenže to opět šla nějaká bouřková linie. Nakonec to dopadlo tak, že jsem po 2,2 dne bez spánku toho zase tolik nenafotil a ten poslední den, když se měl podávat oběd a už jsem začínal cítit spánkový deficit, jsem otevřel radar a opět něco razilo, tak jsem prostě musel opět jít ven. Tehdy se to konečně ukončilo výrazným fotogenickým shelf cloudem, takže se to vyplatilo, ale přišlo to až na samém konci toho čekání.

 

 

Jak sám tvrdíte, nejste klasický stormchaser (lovec oblaků typu Cb). Mohl byste to vysvětlit?

Bouřky aktivně pozoruji, to ano, ale v poslední době jsem se zaměřil zejména na výzkumnou činnost v oblasti tzv. dynamické konvekce. Věnuji se hlavně problematice „lowtopped“ supercel, ale…

Omlouvám se, že Vám skáču do mluvy, ale mohl byste osvětlit pojmy dynamické konvekce a lowtopped supercela?

Dynamická konvekce/dynamická přeháňka vznikla jako prostý pojem, protože jsem potřeboval oblast svého zkoumání nějak pojmenovat. Název odkazuje na fakt, že se tyto jevy, které vykazují jisté strukturální i například radarové podobnosti se skutečnými supercelami, vyskytují ve větrném prostředí se silnějším střihem větru, tedy zjednodušeně kde se vítr mění s výškou a zesiluje.

Co se lowtopped supercel týče, jedná se o jakousi odnož supercel „sahajících nízko“. Mají „lowtoppy“, tedy nízko položené vrcholky, kdy běžně supercely mohou dorůstat gigantických rozměrů kolem 15 km i více, ale tyto dosahají kolem 9 km. Tedy jsou to zjednodušeně „menší sestřičky velkých supercel“. Lowtopped, nebo také mini supercely jsou častější právě pro střední Evropu, kde nejsou podmínky a hlavně terén tak vhodný pro rozvoj dlouho žijících tornádových supercel jako je tomu v USA. Co nejjednodušeji pro supercely si vezměme základní nejnutnější parametry: CAPE (labilizace prostředí), střih větru (zkráceně DLS), změna směru větru s výškou a helicita. (SREH-helicita je vlastně množství rotace/stáčení v předpokládaných updraftech [vzestupných proudech živících samotnou bouřku] bouřek, čím vyšší, tím vyšší pravděpodobnost, že dané updrafty bouřek budou vykazovat rotaci, tedy bouřky budou mít supercelární charakter.) Poměrem těchto hodnot získáme představu o tom, jak to funguje. V případě, že jsou hodnoty CAPE apod. vysoké, hrozí nebezpečné supercely, ale v Evropě málokdy taková situace nastane + je tu vliv terénu, takže se tu spíše objevují případy s nižší labilizací prostředí (energie nutná pro vertikální rozvoj oblačnosti) a středně silným střihem větru/helicity, což může vést k rozvoji jakoby „menších“ supercel.

Ale roli hraje samozřejmě mnohem více faktorů. Příkladem nádherné lowtopped supercely je například supercela z 28. 6. 2016 nad Prahou.

 

 

Díky, můžete pokračovat.

Ale obzvláště výzkumu přeháněk, to znamená konvektivních buněk, které však vykazují jisté shodné znaky se supercelami. Tento „speciální druh“ přeháněk jsem více méně troufám si říci „objevil“. Na tomto výzkumu pracuji již roky a nazval jsem to pracovně „dynamické přeháňky“. Konzultoval jsem tuto problematiku s několika známými ze Spojených států (jsou to meteorologové), například s Larrym Willsonem, který přes 50 let pracoval v Kansas City jakožto tornado forecaster (tj. odborník na tornáda). Našel jsem i několik prací odkazujících na „podobné“ jevy obdobného typu. Ale přesto jsem nenašel uspokojivou odpověď na otázky týkající se některých mých vlastních případů, tedy případů přeháněk, které vykazovaly rotaci, ať už patrnou z fotografií, následných time lapse (tj. časosběrných) videí, radarových odrazů apod.

Nějaký příklad by byl?

Ovšem. Kupříkladu v pondělí 24. července 2017, tzv. „Hořovický případ“ – přeháňka vykazující poměrně výraznou rotaci. Nebo případ ze 13. 7. 2012, kdy přeháňka vytvořila rotující útvar připomínající svým tvarem obrovské tornádo. Jev škody nezpůsobil, ale následnými analýzami se ve všech vybraných případech rotace zpětně potvrdila, což mě ještě více nutilo a nutí ve výzkumu tohoto fenoménu pokračovat.

Toto vše je stěžejním tématem mé každodenní práce. Na jednu stranou jsem si život zařídil fajnově, na druhou mi meteorologie pozře prakticky všechen čas. V praxi to vypadá tak, že usednu k PC a „odsednu“ si po 12 až 16 hodinách. Ale baví mě to. A to je hlavní, ne?

• • •

Jinačí kraj, jinačí počasový mrav

Meteorologie, obor mnoha tváří

Abych pravdu řekl, takto nevšední příběh „amatérského“ meteorologa jsem ještě nikdy neslyšel…

No… Já jsem začínal jako obyčejný blázen, co v každém mraku viděl tornádo a supercelu jako takovou. Ale prostě postupem času jsem zmoudřel, ustálil se a našel jsem svoji fascinaci v dynamické oblasti meteorologie a hlavně supercelárních hybridech, kterými mám na mysli ty přeháňky s patrnou rotací, které zatím naše nynější meteorologické poučky ne zcela přesně jsou schopné kategorizovat. Na toto téma, a teď se nechci chlubit, jsem si sám sepsal několik prací. Třeba letos jsem dokončil (finální verze) jednu v české verzi a druhou v anglické (jak mi má angličtina dovolila), kterou jsem předložil několika lidem ze Spojených států. Tím mám na mysli tamní meteorology či to, že jsem problematiku prodiskutoval s lovci bouřek z Velkých plání.

Zatím je stále všechno tak trošku „zpomalené“, jelikož se svým výzkumem narážím částečně na nedůvěru a zčásti na nepochopení či dokonce řekl bych laxnost (v Česku). Dále na to, že datová politika v České republice, tedy sdílení informací s veřejností, je nadále dosti na bodu mrazu. Nechci kritizovat, mohlo by být hůře, ale když srovnám přístup mých kamarádů a známých z Velkých plání, kteří mě zasypávají názory, podněty a okamžitými reakcemi na můj výzkum tzv. dynamické přeháňkové/konvektivní činnosti, tak to pak člověka nutí k zamyšlení nad skutečnou úrovní a chtění něco změnit v této nádherné vědecké oblasti zde v České republice. Tady bohužel dříve nebo později narazíte na ono ohrané slůvko „to BY SE mělo… prověřit“. Ale tímto způsobem se prověřují desítky případů a nejde jen o nějaké pofidérní pseudosupercelární konvektivní buňky. Je to prostě takový uzel, propletenec asi nějakých vyšších zájmů neochoty něco dělat. Přitom stačí tak málo.

Člověk si vždycky najde skulinku jak se dostat k datům, jak si něco ověřit apod., ale stále je to takové to pověstné „off record“, kdy člověk s takovými daty stejně nemůže příliš disponovat (minimálně tu v České republice). V roce 2016 jsem si alespoň zajistil software na zpracování sondážních měření pro vlastní účely po vzoru amerických kolegů pro provádění tzv. modifikací sondáží. Oč jde? V Libuši se ve 12:00 vypustí meteorologický balón se sondou, jež naměří nějaké hodnoty. No a já ty hodnoty cca upravím podle toho, co by bylo třeba až o 2 hodiny později po vypuštění (bavíme se o hodnotách do 1 km, jinak bych docítil totální nepřesnosti). Jsem vlastně takový chodící meteorologický radar a sondáž v jednom (smích). Takový hračička, samý hokus pokus, simulace a podobné věci. Proč to dělám, ptáte se? Abych alespoň trochu pronikl do jistých tajů meteorologie, abych nahlédl za tu záhadnou přírodní oponu…

 

 

Zeptám se Vás narovinu – jaký máte názor na tuzemskou „meteorologickou atmosféru“?

Jsem přesvědčen, že pokud chce člověk něco dokázat, něčeho dosáhnout, musí si to lidově řečeno vyžrat až do dna. Ano, vidím lidi kolem mě, jak jsou zdánlivě „za vodou“ a mají zdánlivě vše, ale ne, už dávno po tomto netoužím. Jak jsem už řekl, meteorologie mi obrátila život vzhůru nohama. Avšak tato na první pohled „tvrdá cena“ je vyvážena neskutečnou časovou flexibilitou – svobodou –, která mi umožnila ono soustavné, již deset let trvající pozorování a zaměření se na jednu část meteorologie. Víte, zde v Česku to není o úsilí a o tom, kolik hodin nad tím strávíte, na výsledek to nemá vliv. Když přijdete s něčím novým, dozvíte se akorát to, že jste podvodník, co upravuje fotografie atd. Meteoscéna tady je plná… lidí, kteří „sedí na datech“ a kterým zřejmě dělá dobře, že o všem rozhodují. Asi nechápou, že doba se posunula, že je tu spousta nadšených lidí, kteří by i rádi něco změnili, ale nemohou. Nemají prostředky a těmi myslím data. Meteorologii můžete dělat v mnoha podobách, ale bez skutečně relevantních dat se daleko nedá posunout pokud to myslíte vážně a chcete se zabývat nějakou podrobnější výzkumnou činností. Takže největší problém snad ani nejsou finance, časová flexibilita jako problém informovanosti a sdílení dat s veřejností, to by se prostě mělo změnit. Každý občan Česka má dokonce i podle zákona právo na informace a pokud nejde o informace týkající se národní bezpečnosti, tak nevidím důvod v téhle striktní politice. Já nevidím přesně do toho, jestli v tom jsou nějaké ekonomické zájmy nebo skutečná nechuť, ale pravda je taky ta, že běžní lidé nejspíše ani neví, na jaká data by vlastně teoreticky měli mít právo se dívat. A i kdyby byla šance jen 1 %, že z těch tisíců lidí se najde jeden, který ty data nějak zužitkuje a nakonec třeba přispěje společnosti svým poznáním, má cenu to dávat veřejnosti. Já jsem nyní členem Amatérské meteorologické společnosti (AMS), která dlouhodobě spolupracuje s Českým hydrometeorologickým ústavem a tato spolupráce je aktivní a oboustranně přínosná.

Ale nic z toho nemění můj názor na problematiku datové politiky. Když to srovnám s tím, jaké možnosti nabízejí lidem ve Spojených státech a jak to tam šlape jak švýcarské hodinky, tak bychom se měli stydět. Letos máme spíše sucho, ale jiné roky i zde v Česku bývají dost nebezpečné supercelární bouře. Ale tady prostě není žádná pořádná instituce, která by tohle nějak podchytila či měla aktivní pozorovatele v terénu anebo se tu navázala třeba nějaká „družba“ s Německem apod. Všecko se to odehrává jen na takové unofficial úrovni. A to je k ničemu. Je to celé složité, proto se chci dostat do Spojených států amerických. Tento rok mě tam zvali na jeden seminář, jenž se myslím koná každý rok v Normanu v Oklahomě, abych tam představil svůj výzkum. Bohužel ty finance…

Takže jste se ocitl v takové řekněme bezvýchodné situaci…?

No přímo bych neřekl, že bezvýchodná, ale složitá, protože se neustále dostáváte do sporu s tím, co s vlastní budoucností a tím, kam vás táhne srdce. Toto není o nějaké nechuti se věnovat něčemu jinému, nedá se to vysvětlit, ale každý, kdo má nějakou vášeň, něco, pro co se narodil, tak to chápe a závidí těm, kterým se podařilo takovou věc mít jako jejich zaměstnání. Ale zde ve střední Evropě prostě neexistuje efektivní způsob, jak tohle povýšit na nějakou vyšší úroveň. Jistě, můžete si vystudovat vysokou školu apod., jenže když se na takovýto obor dáte v půlce studia už rozjeté střední školy s horšími znalostmi matematiky, je to extrémně složité. A i kdybych si všechny tyto problémy odmyslel, tak pořád bude člověk narážet na nedostatečnou časovou flexibilitu. Těžko můžete najednou odejít z práce s tím, že přece jde bouřka roku a že se podobná situace bude opakovat jednou za 10 let, takže nakonec se stane to, že jakmile vás „pohltí systém“, tak už prostě nemáte moc možností jak takový koníček povýšit na něco lepšího a tu promeškáte to, tu tohle a nakonec zjistíte, že už znáte bouřky jen z rychlíku a z velkého cíle a naděje se stal jen malý cumulus, co se brzy rozplyne. A to je právě věc, se kterou jsem se nehodlal smířit a ani nehodlám, právě proto pokračuju za každou cenu dál za svým cílem.

 

 

Kdybyste si mohl vybrat jakékoliv místo k životu a jakoukoliv práci, jak byste se rozhodl? A proč?

No asi někde poblíž Oklahoma City, například Tulsa, prostě na okraji nějakého většího města v Tornado Alley. Hezky na okraji, říká se tomu „suburb“. Pracovat pro NOAA, prostě být u toho, podílet se nějak na výzkumu, na bádání, na posouvání hranic v oblasti výzkumu nebezpečného počasí (tornád, supercel). Současně bych se rád, což si i kladu jako dlouhodobý cíl a vyplývá to částečně i z mých konverzací s některými lidmi z USA, pokusil svůj výzkum zabývající se přeháňkovou činností dovést do nějaké aktivnější podoby, což nejspíš ve střední Evropě nikdy nepůjde. S tamními možnostmi a „tahem na branku“ by jistě nebylo zase tak nemyslitelné po nějaké době případného pobytu se pokusit takový typ výzkumu prosadit a podílet se na měřeních v terénu a následných analýzách. Možná Vás překvapím – práce v terénu je úžasná a ty fotky za to stojí, ale mě by i strašně bavilo tam klidně sedět třeba 12 až 16 hodin u počítače a pracovat s nějakými grafy hodnot, hrát si tam, procházet, analyzovat, hledat v historii, porovnávat a hledat otázky a pak je v terénu ověřovat. Tahle kombinace je nejlepší.

Kdyby Vám byla nabídnuta práce v našem hydrometeorologickém ústavu, na nejvyšší možný post, přijal byste ji, nebo ne? Důvod?

No nejvyšší možný post by byl nejspíš ředitel, tak to bych asi nechtěl, protože z takové pozice bych sice mohl leccos i měnit, ale fakt je ten, že, a teď doufám, že se nikoho nedotknu… Ale já jsem nabyl po těch letech dojmu, že tohleto není o pozici jakou bych dostal, tohle je celkově v lidech a přístupu. I kdybych teoreticky byl ředitel „Hydráku“, tak bych stejně byl vázán různými rozhodnutími, která přijdou z Ministerstva životního prostředí, a sám bych měl dost svázané ruce. A zde prostě v Česku/Evropě podle mě nenastala ještě ta doba na to, aby se to tady posouvalo do těch úrovní vědeckého bádání jako je tomu v USA. Neříkám, že tam je ve všem tráva zelenější, ale fakt je ten, že co se meteorologie týče, tu dovedli v USA k naprosté dokonalosti. Ale to není jen o rozkazech a příkazech, je to v lidech a smýšlení, které je v Evropě prostě jiné, takže žádný post by mě v České republice nejspíš za dané situace příliš nepomohl, protože tady to stále bude více o slovech než o činech. A to neovlivní žádný ředitel, bohužel.

Pokud byste měl tu možnost cokoliv změnit na české meteoscéně, co by to bylo?

Aby se lidé začali k sobě chovat jako rovný s rovným, přestali se hádat kvůli nesmyslům a hledali společnou řeč. Chtěl bych, aby tady byl nějaký jasně daný pořádek a ne ten chaos, který díky sociálním sítím vznikl, kdy máte na FB desítky pseudoskupin a veškerá pozorování se jen rozmělňují do desítek menších stránek. Chtěl bych, aby se nějak zlepšila celkově informovanost i běžných lidí o tom, o čem skutečně sledování a výzkum bouřek/nebezpečných meteorologických jevů je, protože plno lidí si stále pod tím představí bandu bláznů, co běhá za tornádem a nechá se pohltit a zemře pro nic. Chtěl bych, aby se tu lépe podchytávali případní zájemci o focení vzácných/nebezpečných meteorologických jevů, aby se nějak jasně stanovilo, co se vlastně od běžných „smrtelníků“ očekává. Protože tady sice jsou skupiny, které nabádají k focení bouřek, ale bez jasného cíle o co vlastně má konkrétně jít. O co jde? Nějaké výsledky? Výsledné vědecké publikace? Nic. Proč vlastně má támhleta paní Nováková z Horní dolní vytáhnout foťák a vyfotit to čelo bouřky a proč vůbec čelo bouřky? Proč to je tak důležité? Udělat nějaký jasný edukační program, aby lidé věděli lépe, jak reagovat a věděli, co vlastně je na tom zaznamenávání těchto jevů tak přínosného pro následné analýzy, že to nejsou jen obyčejné fotky do sbírky, že to může mít skutečnou vědeckou hodnotu. Zdá se mi, že tohle tu nebylo jasně řečeno – oč přesně běží, žije si to svým vlastním chaotickým životem.

• • •

Zvolněme, prosím

Aneb už jen tak nezávazně

Co takhle děláte mezi podzimem a jarem, kdy si bouřková sezóna bere pravidelnou dovolenou?

No to si nemyslete, že by tohleto meziobdobí bylo nějak poklidnější než léto. Víte, kolik případů přeháněk a bouřek se tady nahromadí některé sezóny? Ty analýzy apod., o kterých jsem předtím hovořil, kdypak si myslíte, že je dělám? V létě? Ne ne ne, na to je právě ta další část roku, kdy člověk nemusí tolik trnout, kdy se co přižene, tak se řeší to, co bylo – prochází se radar, zakresluje se trasování do map, sleduje se chování, zařazuje do kategorií apod. Protože neřeším jen svoje vlastní případy, ale i případy odjinud z Česka, je toho některé roky celkem dost. Takže od meteorologie nemám pokoj ani mimo léto.

Pomineme-li bouřky, jaké je Vaše nejoblíbenější počasí?

Na tohle nejde odpovědět, protože bouřky jsou prostě to, co mi protéká žilami, takže není nic, co by je mohlo nějak byť jen vzdáleně nahradit. Ale kdybych skutečně musel si vybrat, je to samozřejmě slunečné počasí. Jistě, teď to zní, že si protiřečím, ale i člověk, co se zabývá bouřkami, potřebuje občas oddech, což jsou právě slunečné dny, kdy můžu bez nebezpečí, že o něco přijdu, dokonce se jít třeba i projít do lesa.

 

 

A naopak – odmyslíme-li si kumuly a kumulonimby, jaké je Vaše nejneoblíbenější počasí?

Jakékoliv nekonvektivní počasí – s absencí vertikálního pohybu. A obecně chladno, velmi špatně snáším nízké teploty. Například jakmile klesne teplota pod 25 stupňů, už si beru mikinu a ponožky. Můj kamarád tohle třeba nechápe, ten se potí už při 22 stupních a já se vedle klepu pomalu s šálou na krku. Asi mám nějaké vzdálené předky v Africe či co, že mám takto posunutou snášenlivost teplot. Nemám rád tedy zimu, chlad ani sněžení, to je noční můra, protože nic nefunguje, zapadané silnice, kalamity… A ještě jsem si vzpomněl, co mě taky dost děsí a nemám to rád – ledovka.

Stalo se Vám někdy, že Vás počasí vyloženě nas…?

Jistě, zejména ve chvíli, když právě člověk nespí x hodin anebo strávím hodně času venku a nakonec se předpovědi nenaplní a dorazí obyčejná, nevzhledná, nefotogenická struktura. Fotky krásných efektních oblačných struktur zejména na čele bouřek považuji za jistou formu „odměny“ za ty prosezené hodiny u modelů a radarů, ale počasí není v tomto ohledu příliš vděčný zaměstnavatel, protože se často stává, že za svoje úsilí prostě nedostanete zaplaceno…

Máte nějaký za zmínku hodný počasový zážitek? Bezesporu ano…

Jednou jsem se takhle vracel z pole, bylo ráno po 6. hodině, zrovna k nám razila bouřka (však jinak bych netrčel v poli). Byl už jsem v naší ulici, ale protože měl kumulonimbus přitažlivou strukturu, pro jistotu jsem zapnul foťák a jel time lapse. Nicméně po chvíli mi přišlo, že už to celé slábne a začíná se to rozpadat, tak jsem složil stativ a šel směrem k domovu, od něhož jsem byl vzdálen již jen asi 15 m. A přesně v tu chvíli jsem ucítil jakoby zápach elektřiny a takové jakoby zvláštní brnění v nohách, ale nevím, jestli jsem si to jen nevsugeroval. Každopádně na kovových vratech, co byly asi 2 m ode mě, jsem asi na 1 sekundu spatřil zářící fialovou kouli, která „zablikala“. Najednou zápach jak někde u spálených rozvodů, celkově byl ten vzduch takový „divný“, a pak to přišlo – šílená záře a rána jako z děla. Opravdu mě začalo brnět tělo, dokonce se mi mírně „načechraly“ vlasy – fakt nekecám. Oklepal jsem se a šel domů berouc to jako poctu (smích). Druhého dne jsem mluvil se sousedkou, která tu bouřku sledovala, a sdělila mi, že viděla obrovský blesk, který praštil do přibližně 50 m vzdálené vodárny. Takže to nejspíše byl nějaký boční výboj, který mě částečně nabral, páč mi doopravdy trochu stály vlasy, což jsem ale zjistil až po příchodu domů, kdy se mě máma zeptala: „Co to máš na hlavě?“

Zážitku s blesky mám více, ale tenhle je asi nejbližší…

 

 

Koukám, že se na Vás tato zkušenost nijak nepodepsala – žádný strach, žádný respekt, je to jen bouřka…

To zase asi úplně bych to takto neformuloval, že bych neměl respekt, právě, že to všechno je o respektu, ale takovém tom „jsme rovnocenní partneři“. Bouřky beru jako projev síly matky přírody a může mě zabít klidně při cestě na nákup nebo na poli, nejde to takto brát. Kdybych se měl pořád děsit, co kdyby mě náhodou zasáhnul blesk, co kdyby náhodou se to sešlo i tady ve střední Evropě a spustí se tady F3 tornádo za humny, tak jako co s tím? To bych mohl rovnou zůstat v posteli a nikdy bych nic nenafotil. Kdo chce sledovat bouřky, ať už aktivně v terénu nebo jen ze svého okolí, musí prostě počítat s tím, že se může něco pokazit. Ale to se vám může stát i při lezení na hory, nebo i při plavání – co když zrovna dostanete křeč uprostřed koupaliště. Ne, nejde to takhle brát. Chce to selský rozum, ale současně nemít stažený zadek z každého bližšího úderu blesku, protože to je kromě vědeckého poznání a té fascinaci i o adrenalinu, to je právě ona odměna za tu „kancelářskou práci“.

Máte Vy vůbec z nějakého počasí strach? Jako vyloženě strach?

Vyloženě nemám strach z žádného typu počasí, ale děsí mě například sucho, protože sucho vede ke spoustě věcí. Zaprvé je to logicky absence vody, což je skutečně veliký problém, se kterým se právě i nyní potýká značná část střední Evropy. Takže sucho je to, z čeho mám strach, ale ne strach v tom slova smyslu, že bych se klepal hrůzou, ale že si uvědomuji jeho následky, kdy dalším následkem je samozřejmě absence bouřek, tudíž absence dobrých úlovků a následně případů pro pozdější analýzy. V překladu – v suchu stroje stojí. Ale samozřejmě, že hrůzu mi nahání například povodeň. V našem okolí to nehrozí, ale jakožto neplavec bych měl problém (smích), ale opět to není ta forma strachu jako panického. Mě prostě nebezpečné počasí přitahuje a když vás něco přitahuje, nemůžete se toho bát, pak je něco špatně a neměli byste to dělat, nebo to budete dělat špatně, protože strach vám bude neustále určovat mantinely, což může vyústit v to, že nakonec skoro vůbec nic nenafotíte, aby se náhodou něco nestalo. Nesmysl a marnění času.

 

 

Žádné další otázky mi již na mysl nepřicházejí… Takže mým úplně posledním dotazem je: Chtěl byste lidem ještě něco vzkázat?

Ano: Žijte dlouze a blaze. Ne, to je samozřejmě nadsázka. Vzkázal bych toto:

Per aspera ad astra (volně přeloženo Přes překážky ke hvězdám). Pokud máte v životě jakýkoliv cíl a ať se zdá jako sebenesmyslnější či nereálnější, tak pokud věříte sami v sebe, ve svoje možnosti, nenechte se odradit, když se něco nepovede. Spadnete, zase vstaňte, nenechte se otrávit nedůvěrou ostatních, buďte pokorní a umějte uznat i chybu, ale neohýbejte páteř a stůjte si za svým názorem, i když vám to může přinést nepohodu a problémy. Podle mě jedině tohle je způsob jak něco dokázat, čím více překážek, tím více by Vás to mělo posilovat a nutit jít dál. Ano, někdy se to táhne měsíce, roky, možná i desetiletí, ale ani tak nesmí člověk povolit. Tím se řídím a věřím, že to je nejlepší způsob jak nakonec uspět.

 

 

• THE END •

Sledujeme živě

Živě
AKTUÁLNĚ,REPORT,VÍTR ǀ 23.9.2018

Českem prošla studená fronta, vyskytly se silné bouřky

Živě
AKTUÁLNĚ,BOUŘKY,REPORT ǀ 13.8.2018

Přes Česko přešla studená fronta, podívejte se na záznam online reportu.

Živě
BOUŘKY,REPORT,SRÁŽKY ǀ 10.8.2018

Přes Česko prošla studená fronta: výrazně se ochladilo, u Jablůnkova napršelo 57.7

Mohlo by vás zajímat

AKTUÁLNĚ ǀ 14.11.2018

Fronta o ničem i o něčem

ZE SVĚTA ǀ 13.11.2018

USA hlásí silné mrazy, v Las Vegas bylo -17 °C

BOUŘKY,ZE SVĚTA ǀ 12.11.2018

Jihoamerická bouřkožeň

AKTUÁLNĚ ǀ 12.11.2018

Pořád ta stejná inverzní písnička